Schola Gregoriana Pragensis
- Hasan El-Dunia, Jan Kukal, Tomáš Lajtkep, Ondřej Maňour, Dan Pinc, Stanislav Předota, Filip Šťovíček
- umělecký vedoucí — David Eben
Schola Gregoriana Pragensis byla založena Davidem Ebenem v roce 1987 a postupně si získala velké renomé, o čemž svědčí řada ocenění, koncertních vystoupení po celém světě a spolupráce s celou řadou špičkových českých i zahraničních interpretů (Petr Eben, Jiří Bárta, Jaroslav Tůma, Iva Bittová, Hana Blažíková, Choeur grégorien de Paris, Capilla Flamenca, Boni pueri, Musica Florea, sbor japonských buddhistických mnichů Gjosan-rjú tendai šómjó, Varmužova cimbálová muzika, Jenaer Philharmonie, ad.). Soubor se řadí mezi přední světové interprety středověké duchovní hudby. Zaměřuje se jak na sémiologickou interpretaci gregoriánského chorálu podle nejstarších neumatických pramenů z 10.-11. století, tak i na uvádění gregoriánských zpěvů vlastní české chorální tradice včetně rané polyfonie. Díky intenzivnímu studiu středověkých pramenů zaznívá v programech často i řada unikátních nově objevených skladeb ze 13.-15. století. V širokém spektru repertoáru souboru lze však najít i soudobou tvorbu.
Vstupné 230 Kč / zlevněné 180 Kč (studenti, senioři), prodej na místě
Pořádá Spolek Koncerty Plzeňsko za finanční podpory Plzeňského kraje.
Slovo k programu
Pražský hrad byl pro dějiny naší země vždy neuralgickým bodem, jeho „mikrokosmos“ byl často obrazem stavu i směřování celého národa. Jeho význam však nebyl dán jen přítomností panovníků. Na Pražském hradě se sbíhají rovněž duchovní dějiny země. Katedrála zastřešující hrob svatého Václava byla vždy první českou svatyní. Z katedrální knihovny a školy vyzařovala vzdělanost, svatovítská škola se stala posléze i základem Karlovy univerzity. Také liturgické zvyky katedrály a chorální repertoár zde užívaný byl modelem takřka pro celé Čechy. Vývoj ovšem neběžel jakýmsi samospádem. Bylo zapotřebí konkrétních lidí, kteří na sebe vzali úlohu vtisknout bohoslužbám v katedrále reálnou podobu, a kteří se postarali – většinou na své vlastní útraty – o zajištění potřebných podmínek a podkladů. Při dnešním koncertě si připomeneme osobnosti, jež se o rozvoj církevního zpěvu významně zasloužily. Naše vzpomínání nebude čistě abstraktní, neboť se můžeme opřít o hudební rukopisy, které jsou s těmito osobnostmi spojeny. Díky šťastné shodě osudu se některé prameny dochovaly až do dnešní doby, a tak v nich pomyslně zalistujeme i tento večer.
Do historie Pražského hradu vstoupíme úryvkem z Kosmovy kroniky a následnou invokací Ducha svatého v hymnu Veni creator Spiritus.
První známou osobou, jež se významně angažovala v liturgickém zpěvu, byl děkan Vít († 1271). Tento osvícený muž opatřil pro katedrálu řadu rukopisů, z nichž máme dnes k dispozici celkem pět. Nejvýznamnějším je tzv. Pražský tropář (Kapit. knih. Cim 4). Z tropáře děkana Víta zazní tři ukázky, které reprezentují zde obsažený repertoár: Kyrie Cunctipotens dominator z mešního ordinaria, slavnostní čtení Factum est a Offertorium Reges Tharsis s bohatým sólistickým veršem. Všechny tři zpěvy se vážou ke svátku Tří králů.
K duchovnímu životu na Pražském hradě patřil neodmyslitelně i klášter sv. Jiří. Ač vzdálen jen několik kroků od chóru katedrály, byl institucí velmi nezávislou, a pěstoval i vysoce osobitý repertoár. Význam kláštera byl dán úzkými vazbami na panovnickou rodinu. Ve funkci představené zde stanuly často příbuzné českých králů, jak je tomu např. v případě abatyše Kunhuty (1265-1321), dcery Přemysla Otakara II. Za jejího vedení dosáhl klášter patrně největšího rozkvětu. V bloku zpěvů ze svatojiřských pramenů se zaměříme na dvě oblasti typické pro repertoár tohoto kláštera: zazní dvě strofické písně (Hec est dies salutaris, Ad honorem) a také dvě ukázky zpěvů ke sv. Ludmile, jež je v bazilice sv. Jiří pohřbena.
Když se nyní vrátíme zpět ke katedrále, musíme se zastavit u biskupa Tobiáše z Bechyně († 1296). I on zanechal pro kapitulu několik vzácných rukopisů. Nejznámější je tzv. Agenda, která obsahuje zpěvy k procesí (Kapit. knih. P. III). Z Agendy biskupa Tobiáše uslyšíme úryvek z křestních obřadů velikonoční vigilie: litanie ke všem svatým a antifonu Vidi aquam. Koncem 13. století se v našich zemích začíná rozšiřovat i určitý druh vícehlasé hudby. Příkladem vícehlasu, jaký mohl být znám v Čechách doby Tobiášovi je dvojhlasé Crucifixum in carne, doložené v českých pramenech z doby o něco pozdější.
Dlouhé panování na pražském biskupském stolci bylo dopřáno biskupovi Janu IV. z Dražic (1301-1343). Také on je spojován se vznikem několika dochovaných rukopisů. Byl také tím, kdo v Čechách zavedl svátek Božího těla. Právě z repertoáru tohoto svátku čerpají zpěvy této části koncertu. Doba Jana z Dražic je i dobou změny mravů (kol. 1330) a postupně sílícího kulturního vlivu zahraničí, zejména Francie.
Veliké zásluhy o liturgický zpěv v katedrále měl nepochybně „alter ego“ císaře Karla IV., arcibiskup Arnošt z Pardubic († 1364). Na sklonku svého života se odhodlal k bezprecedentnímu činu: pro pražskou kapitulu nechal vytvořit sadu devíti monumentálních notovaných kodexů. Šest z nich se dochovalo až do současnosti. Z Arnoštova antifonáře dnes uslyšíme antifonu Conversus est ke sv. Máří Magdaleně, která byla arcibiskupovou osobní patronkou a její obraz zdobil dokonce Arnoštovu pečeť.
První pražský arcibiskup byl ovšem i osobností evropského formátu. Pravidelně doprovázel krále Karla na cestách a často plnil v jeho jméně diplomatické mise u francouzského dvora nebo v tehdejším sídle papežů, Avignonu. Připomínkou tohoto rozměru Arnoštovy osobnosti je Sanctus, které mohl slyšet při slavnostní mši v Avignonu během některé ze svých návštěv.
Koncert uzavřeme skladbou z doby „poarnoštovské“: chvalozpěvem Petra Wilhelmi de Grudencz Promittat eterno troni z 1. poloviny 15. století.
