životní styl

Slavní hudebníci na dvoře hraběnky Marie Gabriely Lažanské

Přidáno 11. 5. 2016

Sláva hudebního umění v Manětíně šla ruku v ruce s ostatním uměním – stavitelským, malířským a sochařským za vlády hraběnky Marie Gabriely Lažanské, rozené Černínové z Chudenic.

Nikdo nepůsobilo v Manětíně tolik umělců jako tenkrát: stavitel Hess buduje kostel a zámek, malíř Brandla a po něm Bentum zanechávají zde nesmrtelná díla, sochař Borovec a po jeho smrti Herscher zdobí kostely i město skvělými díly ve dřevě i v kameni.
Hudbu pěstoval P. Mořic Vogt, kantor Jaroslav Planický a jeho syn Josef Antonín.

Josef Antonín Planický

neunikl osudu jiných skladatelů českého baroka. Jeho umění nesloužil český vzduch. Devětadvacetiletý odešel z Manětína i z vlasti a r. 1722 zakotvil v bavorském Freissingu v biskupské hudební kapele a svými skladbami proslaví svou vlast jako Bohemus Manetinensis. Tam také skončí život poměrně mlád ve věku 43 let dne 12. listopadu 1732.

Marie Gabriela ztrácela nadějného umělce nerada, jak svědčí vysvědčení, které mu při jeho odchodu ze zámecké služby 15. prosince 1720 vydala a které se zachovalo v krajském archivu v Mnichově. Píše v něm, že po pět let působil u jejích dětí jako instruktor, při tom že se choval tak vzorně, že by jej ráda i nadále ve svých službách ponechala, kdyby sám nebyl žádal o propuštění z místa, aby hledal své štěstí jinde. Proto jej všude co nejlépe odporučuje.

Na své studijní cestě za Josefem Antonínem Planickým do Manětína v létě 1933 poznamenal zde profesor Dr. Emil Trolda: „Mám za to, že ani tóny se neztrácejí ve vesmíru a že přijde doba, kdy se podaří přivolat je zpět. Co slávy a co krásy ožije pak v Manětíně! Jako před dvěma staletími přicházeli odjinud rozumnější muzikanti a dobré muziky milovníci, aby slyšeti mohli a zkusiti kunštovné, hlučné a slavné manětínské varhany, tak přijdou potom odborníci, aby obdivovali a zachycovali vznešenost manětínské barokní hudby, která tenkrát tak slavně a vznešeně chválila Boha na Výsostech a vzdělávala, těšila i bavila lid dobré vůle a ušlechtilých snah.“Ještě jiného skladatele měla Marie Gabriela v zámku od roku 1917. Snad zastával i úřad zámeckého kaplana po odchodu kaplana Händla. Byl to proslulý benediktýn pražský od sv. Mikuláše na Starém městě -

P. Gunther Jacob

Zdá se, že i on vyučoval hraběnčiny děti hudbě a snad tím mimoděk byl příčinou, že Planický odešel z Manětína. P. Jacobi se možná teprve zde seznámil s velikým milovníkem hudba, hraběnčiným bratrancem Černínem, snad právě v Manětíně skládal a jemu pak věnoval sbírku mešních skladeb pod názvem „Acratismus pro honore Dei“ r. 1724. Když zde dosloužil a 30. června 1725 odcházel k svatému Prokopu nad Sázavou, uštědřila mu paní hraběnka zvláštní discretj 15 zlatých. Rok před Jacobiho odchodem z Manětína odešel z Plas.

P. Mořic Vogt

do Mariánské Týnice, kde zůstal až do smrti, která jej na onom milostném místě stihla 17. srpna 1730. Kdysi pobýval na manětínském zámku jako kaplan hraběnky Marie Gabriely a je tak zvěčněn na velkých obrazech zámeckého úřednictva a služebnictva.

Z Týnice sotva tak často zavítal do Manětína, zato paní hraběnka neopomenula se zastavit v Týnici, kdykoliv jela kolem. Poklonila se tam milostné soše Rodičky Boží a jistě pak i se stárnoucím umělcem a vědátorem si spolu zavzpomínali na dřívější časy a dobře se pobavili o hudbě a jiném umění. Snad vycítili, že doba největší slávy manětínských varhan zapadá. Umělci se s nimi již seznámili, dovídali se o nových v jiných kostelích a jejich zájem o manětínské upadal. Roku 1721 jiný varhanář, Leopold Spiegel v Praze, postavil nové varhany v kostele sv. Barbory, též mistrovské dílo, dnes po více než dvou století zvlášť proto chválené, že žádný pozdější restauratér je nepokazil a jsou v původním složení tak, že hrající je k oltáři zády obrácen a posvátný obřad sleduje zrcátkem.

Zda Vogt i tyto sestavoval a kolaudoval, nikde se nám nepraví. Než dohasne sláva manětínské hudby 18. století, vzplane ještě jednou jasným plamenem.Když se roku 1733 uprázdnilo místo kantora ve škole, ustanovila Marie Gabriela jistě dobře doporučeného, snad již chvalně známého

Jana Josefa Brixí

Rod Brixí, již tenkrát hodně rozvětvený, slynul velikou znalostí hudby. Nový učitel sám byl asi kdysi scholarem, klášterním žákem a zpěvákem, kde se všestranně vzdělal a zvlášť ve zpěvu a hudbě vynikal.
Však manětínský protoděkan Händl, nástupce Plešnerův, v matrikách tituluje Brixího „eruditus, ingenuus, ornatissimus“ (učený, vznešený, velectěný). Byl již ženat a i zde se stal několikrát šťastným otcem, nejšťastnějším, když 20. září 1738 celý průvod zámeckých co křestních kmotrů a svědků vyprovázel ke křtitelnici jeho synka Václava Norberta.

Ač ani správce zámku Kammerreith, ani důchodní Vodrážka, ani sládek Hurt, ani paní chirurgová Braschová, ba ani praenobilis, vznešená komorná Schieblová se neproslavili hudebním nadáním, přece se stal z Norberta hudebník proslulý.

Když jeho otec po třináctiletém působení manětínskou školu v roce 1746 opustil, dal Norberta na vzdělání do konventu v Plasích, tam vtoupil žák do řehole a roku 1766 byl vysvěcen na kněze. Řeholní jméno měl Jeroným. Stal se skladatelem a regenschorim v Plasích, roku 1781 se stal farářem na cisterciácké faře v Plané, kde roku 1803 zemřel.

Marie Gabriela znala v Praze snad blízkého příbuzného manětínského kantora, Šimona Brixí, otce rovněž později slavného skladatele Františka Vojtěcha. Šimon sám vynikal jako kantor a varhaník u svatého Martina v Praze. Roku 1735 poslala mu manětínská paní hraběnka darem soudek piva o dvou vědrech a i 30 krejcarů akcíz u brány zaplatila, takže celý dar přišel na 4 zlaté, 21 krejcarů a 3 groše.

Tento Brixí, rodák manětínský, zavírá důstojně řadu barokních hudebníků manětínských.

(Podle práce děkana Františka Wonky)