střípky

Druhý pobyt malíře Petra Jana Brandla v Manětíně

Přidáno 11. 5. 2016

Jak známo, jeden z nejvýznamnějších českých barokních malířů – Petr Jan Brandl – pobýval v Manětíně dvakrát a celkem zde namaloval 7 obrazů. Manětín je tedy po Praze druhým městem, kde je nejvíce Brandlových obrazů.

Podruhé pozvala malíře do Manětína čerstvá vdova, hraběnka Marie Gabriela Lažanská, rozená Černínová z Chudenic. Bylo to roku 1715. Hraběnka mu cestu povozem do Manětína zaplatila, jak je uvedeno v jejích účtech v Particurar Cassa Raittung 1715-1717 – „Dem Brandl vor sein Lehnwagen herauszahlt 8 fl.“ – Brandlovi za jeho najetý povoz ven (tj. sem) platí 8 zl. Předpokladem kvůli výši peněz je, že Brandl přijel z Prahy.

            Přijel sám, či si vezl s sebou také pomocníky? Jisté je, že tu při práci pomocníky měl. Odborníci soudí, že obraz svatého Antonína Paduánského z valné části maloval pomocník a mistr jej potom mistrovsky opravil a doplnil, pokud to šlo. Učedníka připomíná poněkud těžkopádný oblak, na němž se snáší Ježíšek.

            Kde se mistr ubytoval a kde pracoval na svém díle? Domníváme se, že v zámku, ale doložit to nemůžeme ničím.

            Jak se asi zadíval na plátna, která tu maloval před 16 lety? Ve svěží krásy visely na arkádách kostela sv. Barbory oba lunetové šerosvity. Mistrova báseň o dvojím umírání (dne a člověka) na obraze „Smrt svatého Isidora“ a neméně slavný protějšek – „Zavraždění svatého Václava“. V obou kaplích skvěly se jeho obrazy oltářní: „Svatý Isidor, sedláček španělský“ a „Svatý Václav s Podivenem“. Novější Brandlův obraz „Madonna s Ježíškem“ zdobil v chrámové lodi oltář mariánský. Jistě byl mistr potěšen svým krásným dílem, ačkoliv by nyní, když dostupoval svého tvůrčího vrcholu, by je vytvořil poněkud jinak.

            Na zámku bezpochyby hned po Brandlově příchodu sepsali s mistrem smlouvu. Psána je německy a originál se dosud dochoval. Již několikrát byla přeložena do češtiny a Brandlův vlastnoruční podpis i pečeť byly odbírníky několikrát zkoumány.

            Smlouva má datum 20. září 1715, byl to pátek podzimního kvatembru[1], a nese podpisy a pečetě Marie Gabriela za sebe a své nezletilé děti, Jeronýma Tichého z jedné a Petra Brandla z druhé strany.

            Úvodem připomíná úmysl zemřelého hraběte Václava z vlastních prostředků opatřit obraz svatého Jana Křtitele pro hlavní oltář děkanského kostela a podotýká, že úmysl ten ještě krátce před smrtí v přítomnosti několika svědků opakoval.

            Druhý obraz na postranní oltář objednala Marie Gabriela. Bude představovat svatou Annu, patronku nejmladší dcerušky hraběcí, narozené letos krátce před smrtí otce, hraběte Václava. Třetí obraz pak spolu s oltářem pořídí někteří manětínští měšťané v čele s hofmistrem Tichým ke cti svatého Antonína z Padovy.

            Brandl se ve smlouvě zavázal, že přes nastávající zimu zde v Manětíně ty tři obrazy na vlastním plátně a vlastními barvami vymaluje. Marie Gabriela určil pak způsob výplaty: za hlavní obraz dostane mistr 800 zlatých, za každý postranní 400 zlatých, celkem 800 zlatých. 200 zlatých dostane mistr hned při příjezdu, po dokončení hlavního obrazu 404 zlatých, po dokončení obrazu svaté Anny 200 zlatých a po dokončení obrazu svatého Antonína zbytek – 800 zlatých. Tím si obezřele zajistili jinak dosti bohémského mistra, aby neodešel dřív, než dílo dkončí.

            Smlouva byla napsána dvojmo. Jeden exemplář dostal Brandl a na ten se vlastnoručně podepsali Marie Gabriela a Tichý (ten zároveň za další fundátory třetího obrazu). Druhý exemplář (dodnes zachovalý) podepsal vlastnoručně Brandl, kdežto druhá strana jen v. v.

            Otázka, proč nepoužili celých tisíc tolarů, tj. 1 400 zlatých, jak určil hrabě Václav, dá se snad odpověděti tím, že ona částka byla určena na pořízení celého oltáře, nejen obrazu, ale i rámu a oltáře vlastního.

            Těžký barokový rám je krásné, cenné dílo. Oltář sám se již nedochoval, roku 1805 byl přebudován a kolem roku 1905 i svatostánek byl přestavěn z původního otáčecího na nynější. Tomuto výkladu zdá se nasvědčovat i zápis ve smlouvě samé, hned v úvodu „vůli měl ... krásný veliký hlavní oltář z vlastních prostředků“, ale ovšem následuje hned „panem Petrem Brandlem, měšťanem a malířem pražským zříditi dáti“ („einen schönen grossen hochaltar aus seinem aigenen Miteln durch herrn Petr Brantl, Burgern und Prager Mahlern aufrichten zu lassen“).

            Ve smlouvě se mluví o mistrovi s význačnou úctou, všude se tituluje „pan – Herr“, což se pak bude díti i vParticurar Cassa Raittung z let 1715-1717 (dále jen PCR) až na první, již uvedený zápis, který jediný je bez titulu.

            Jak se dívali na mistra měšťané manětínští? Jistě v něm viděli „vznešeného“ umělce, jehož vznešená díla u svaté Barbory s úctou obdivovali. Nenašel se nikdo, kdo by na nich mohl něco kritizovat. Zároveň se však leccos dověděli o jeho bohémském životě, snad i to, že krátce po prvním pobytu v Manětíně rejtaři ho sháněli, aby ho přiměli k dokončení rozdělané práce. Uvidí se, až namaluje nyní objednané obrazy pro nový kostel.

            Zdá se však, že mistr práci nedokončil přes nastávající zimu, pobýval v Manětíně ještě koncem října roku 1716. Nikdo mu to nezazlíval, neboť dílo, které zde konal, bylo opravdu vznešené. Sama Marie Gabriela byla nadmíru spokojena a mistra vyznamenávala při mnohé přiležitosti.

            v PCR se zachoval o tom zajímavý zápis z roku 1716, jediný s udáním data: „Den 10. Julij in das Bergwerckh vor 1 Kukus Herrn Brandl 22 fl 36 xr.“ (10. července správě dolů za jednu akcii panu Brandlovi 22 zl. 36 kr.“). Tak chtěla neklidnému mistrovi, který dovedl býti dnes boháčem, záhy rozmařilým hýřilem i štědrým dobrodincem nemajetných a vzápětí sám chuďasem bez jediného groše, aspoň nějaký podíl na výnosech dolu. Co se asi stalo s tím kukasem, jak dlouho ho Brandl měl?

            Mimo program příležitostnou práci mu zadala Marie Gabriela ještě na podzim toho roku. Hrabě Künigl býval hostem na zámku v Manětíně velmi oblíbeným. Jeho choť byla starší sestrou Marie Gabriely. Při jedné návštěvě mu bezpochyby ukázali, co Brandl dovede. Kdo ví, koho mistr na oněch kostelních obrazech vypodobnil! Dost možná, že mu leckdo ze zámeckého lidu nebo z měšťanů sloužil za model.

            Starému hraběti se obrazy líbily. Aby mu hostitelka udělala radost, dala ho Brandlovi vymalovat. Do PCR pak napsali: „dem H. Brantl vor des alten Graff Künigl Contraffe 60 fl“ („p. Brandlovi za starého hraběte Künigla podobiznu 60 zl“). To je v PCR posled záznam o velkém malíři.

            Zdá se, že se mistr v Manětíně choval velice korektně. Nedostal se do rejstříku pokud za trestné výstřednosti ani tradice žádný divoký kousek o něm nezachovala. Jistě i proto se těšil oblibě Marie Gabriely.

            Ještě do jedné knihy se dostal Petr Brandl: v matrice křestní založené v roce 1682 je dvakrát zapsán jako křestní kmotr. Poprvé to bylo 22. října 1716 u desátého synka krejčíře Bognera, to byl kmotrem spolu se zámeckou klíčnicí. Podruhé se tak stalo hned příštího dne u sladovníka Dominika Petrželky, jehož prvnímu synkovi dal mistr své jméno Petr. Žel, děcko za pět měsíců zemřelo a mladý, 32letý Petrželka záhy na to se odstěhoval do Kožlan.

            Brzy potom mistr Brandl z Manětína odešel, ale jeho pomocníci tu zůstali ještě přes zimu a odešli teprve krátce před příjezdem pražského světícího biskupa Josefa Daniela z Mayernů, který 24. června 1717, o svatojánské pouti nově postavený kostel vysvětil.

(Část z práce děkana Františka Wonky z roku 1963)

 

 

[1] Kvatembr, kvatembrové dny – suché dny – postní dny (středa, pátek, sobota), jež se opakují čtyřikrát ročně (týden po třetí adventní neděli, po první postní neděli, ve svatodušním týdnu a po svátku Povýšení svatého Kříže. Kvatembrové dny zhruba odpovídají začátku jednotlivých ročních období.