Tvář barokního Plzeňska

Právě nabídka devíti týdnů baroka a řada hodnotných akcí, které se v regionu odehrávaly, prokázaly, že společenský zájem o tuto jedinečnou kulturní epochu vzrůstá. Nepochybně bychom našli četné analogie mezi naší dobou a obdobím 17. a 18. století. Jednou z nich potřeba vizualizace víry či osobního přesvědčení prostřednictvím výtvarného umění a druhou je význam mravních a duchovních hodnot pro osudy lidí a jejich osobní reprezentaci, Měkká a většinou relativně citlivá, i když sofistikovaná bitva o lidskou duši, která se odehrávala v českých zemích v 17. a 18. století, byla jen paralelou k protestantskému boji, mířícímu z jiného výchozího bodu k témuž cíli. Katolická reformace, či jak je obvyklé protireformace, však přispěla na rozdíl od protestantské vize světa k rozvinutí mediálních funkcí výtvarného umění, hudby a literatury, které byly programově a promyšleně zapojeny do vytváření nové jednoty světa. Barokní performance jako poutě a procesí, medializace náboženských sdělení a vizualizace víry cíleně mířily na lidskou duši, s níž se počítalo jako s jedinečným terénem, vhodným pro vnímání a přijímání pestré palety smyslových vjemů, umně vytvářejících hodnoty a motivace k programovanému jednání. Obraz barokní „mediální“ scény českých zemí je však obdivuhodně mezinárodní, univerzální, tedy globální, nepochybně díky rozsahu Habsburky spravovanému teritoriu a jeho vazbám. Migrace kultů a náboženských řádů oživovala a průběžně inovovala ikonografický kompars světců i námětů rozsáhlých freskových cyklů.
Nahlédněme tedy do doby barokní do vašeho sousedního kraje – na Plzeňsko. Bohuslav Balbín ve svém topografickém přehledu Českého království popisuje Plzeňský kraj takto: „Plzeňský kraj, nazvaný po městě Plzni nad ostatní kraje vyniká lepší, urozenou a vzácnou šlechtou… Jeho hranici na východě ohraničuje Podbrdský kraj s Prácheňským. Na jihu jsou to Bavory, na západě Horní Falc a Chebský kraj. Od severu jej uzavírá Žatecký a Rakovnický. Plzeňsko bylo vždy důležitou součástí Českého království. Z celkem 14 krajů, které v Čechách tehdy byly, byl Plzeňský třetím největším. Krajská správa spočívala na úřadu krajského hejtmana, proto mezi hejtmany najdeme významné představitele regionální šlechty. Agenda krajského úřadu zahrnovala berní, vojenské, finanční, živnostenské, obchodní, soudní, politické a policejní záležitosti.
Sociálně-geografické regionální systémy byly tvořeny mozaikou panství, statků a měst, která se stabilizovala od konce třicetileté války až do josefínských reforem. Jádro kraje tvořilo trojříčí Úhlavy, Úslavy a Radbuzy s městem Plzní, která byla po Kutné Hoře považována za město „v celé zemi nejslavnější“. Spolu s ní bylo v kraji pět královských měst a 51 panských, 117 rytířských a 8 duchovních statků. Plzeňsko patřilo mezi méně zalidněné regiony kvůli slabší urbanizaci země v rozsáhlých pohraničních hvozdech. Přestože v dlouhém mírovém období, které trvalo prakticky do roku 1740, se války Plzeňsku vyhýbaly, kvartýrování vojska, odvody a náklady na boj s osmanskou říší zasahovaly zdejší obyvatelstvo také. Zpravidla se uvádí, že se počet obyvatel Plzeňska v polovině 17. století pohyboval kolem 110 000. Na zámcích a tvrzích žilo asi 3 000 lidí, uváděných jako personál, ve městech královských 6 000 lidí, na vesnicích asi 90 000 lidí.
Plzeňsko patřilo do pražské arcidiecéze. Duchovní život Plzeňska obstarávaly v době barokní z velké části řeholní instituce, které prošly v pobělohorské době dynamickým rozvojem. Kláštery na Plzeňsku byly významnými centry správními, ekonomickými a duchovními s velkým potenciálem v oblasti investic do výtvarného umění. Na Plzeňsku patřily k nejstarším řeholním institucím kláštery tzv. kolonizační a mendikantské, usazené v krajině a ve městech od středověku. Nejdéle existujícím západočeským klášterem byl benediktinský klášter v Kladrubech (1115–1785), (který loni oslavil 900 let od první zmínky), k němuž patřila bohatá proboštství v Přešticích a Městě Touškově. Po jeho zrušení někdejší klášterní majetek získali Schönbornové (Přeštice roku 1812) a Windischgrätzové (Kladruby roku 1825). Za jakási klášterní dvojčata, mužský a ženský klášter řádu premonstrátů, můžeme považovat Teplou a Chotěšov. Ženský klášter byl zrušen za josefínské sekularizace v roce 1782 a panství zakoupil roku 1822 kníže Karel Alexandr z Thurn-Taxisu. Klášter Teplá, jehož dominium se rozkládalo v severozápadní části někdejšího Plzeňského kraje, dokázal v baroku prosadit své prestižní postavení, v němž významnou roli sehrála dlouhá tradice odvolávající se na zakladatele, blah. Hroznatu. Opat Heřman Kryštof Trauttmansdorf (1767–1789), propagátor školských reforem a volnějšího způsobu života, připomínajícího život vyšší šlechty přispěl k záchraně kláštera před josefínskou sekularizací. K velkým mužským klášterům Plzeňska patřil cisterciácký klášter v Plasích (1145–1785), který ovládal území na sever od Plzně. Díky dobrému hospodaření kláštera se mohl věnovat především vybudování nového konventu, přestavbě kostelů a výstavbě nových hospodářských dvorů. Mnohé z uvedených představitelů klášterního života najdeme v portrétních galeriích, které vznikaly od počátku 17. století.
Řeholní městská společenství na Plzeňsku v době baroka představují kláštery středověkého založení a domy náboženských řádů, které přišly do kraje v době pobělohorské. V Plzni byli usazeni od středověku dominikáni a františkáni. Řády si po staletí udržel svůj kazatelský i charitativní význam. Františkáni měli vliv na vznik náboženských bratrstev, spravovali svatá místa a šířili kult Božího hrobu a křížové cesty. Z dalších řádů na Plzeňsku byli usazeni augustiniáni, karmelitáni, kapucíni a jezuité, jejichž centrem v kraji bylo město Klatovy. Pauláni našli své útočiště ve Světcích u Tachova, klášter řádu servitů Panny Marie v Rabštejně nad Střelou. Jediný nový ženský klášter v regionu představuje poměrně pozdě založený dominikánský klášter v Plzni. Kazatelské a charitativně orientované kláštery, odkázané na své zakladatele a příznivce, prožívaly svůj nástup již během třicetileté války a rozkvět ve druhé polovině 17. století, kdy se očekávala jejich role v procesu katolické reformace městského i venkovského obyvatelstva. Často pečovaly o poutní místa a jejich aktivita podporovala rozkvět lidové zbožnosti. Lorety na Plzeňsku byly zřizovány fundátory z řad šlechticů, kteří se často osobně vydali do italského Loreta na zbožnou pouť a repliku loretánské kaple, kterou na svém panství vybudovali podle italského vzoru, svěřili obvykle některému řádu s přísnou observancí a výrazným mariánským kultem. Jednou z trvalých připomínek Plzeňska na výzdobě Pražského mostu je socha Jana Nepomuckého, která byla objednána baronem Matějem Bohumírem Vunšvicem z Poběžovic od Jana Brokofa. Stala se prototypem všech dalších svatojanských soch ještě před svatořečením světce. I jen z krátkého přehledu je patrné, že Plzeňsko patřilo v době baroka k tzv. terra sancta, tedy svaté zemi, jak byly barokní Čechy s oblibou nazývány.
První třetina 17. století se vyznačuje dalekosáhlými společenskými proměnami, pobělohorskými konfiskacemi, tresty a odchody do exilu. Současně to bylo ale i období příležitostí jak pro nově příchozí rody, tak pro představitele vždy věrné katolické šlechty. Regionální šlechta byla vesměs katolická a za loajalitu habsburskému domu se často transformovala na dvorskou aristokracii (Černínové z Chudenic) či získávala významné posty v zemské správě, nacházela uplatnění v říšské diplomacii a vojenství případně zastávala významné církevní pozice. Zakotvenost šlechty v regionu dokládají výstavné rezidence, které vznikaly počátkem 18. století, v období, kdy již nastává urbanizace české aristokracie, jež venkovská sídla buduje jako sídla panství a sekundární bydliště vedle paláců v Praze a Vídni. Svět aristokracie na Plzeňsku v době baroka představuje panský stav s dvěma desítkami významnějších rodů v čele, propojených často příbuzensky, vlastnicky i společensky. Bohatá šlechta vlastnila statky nejen na Plzeňsku, ale jejich dominia často přesahovala hranice Českého království, v němž měla jen menší část svých majetků. Cizí nobilitu bavorského, italského či španělského původu přicházející do nové vlasti, kde spoluvytvářela kosmopolitní společnost, představovala tzv. vojenská šlechta, která se obohatila konfiskáty, získanými za splátku císařských dluhů za jí uhrazené vojenské výdaje z doby třicetileté války. Říšská šlechta skupovala panství v Čechách obvykle ze spekulativních důvodů a některé rody zde zakládaly své vedlejší větve, které upevňovaly svůj vztah k českým zemím sňatky s příslušníky starých zemských rodů. Aristokracie českých zemí se změnila v kosmopolitní nobilitu habsburské monarchie a kariéra setřela rozdíly mezi šlechtou českou a evropskou. Proto zemské elity nepovažovaly vesměs ztrátu stavovských privilegií za katastrofu, protože jim habsburský dvůr nabízel daleko významnější postavení na evropské úrovni. Aby ho dosáhli, podnikali kavalírské cesty, dopřáli si vzdělání a do svého postavení též investovali. Vedle těchto „sociálních investic“ byly důležité vklady kulturní povahy, v nichž média výtvarného umění, písemnictví, hudby, divadla, hudby a vědy byly platformou velkorysého reprezentačního programu. Příkladem budování venkovských hofštátů a zlatého věku aristokratické rezidenční architektury může být zámek Manětín, v němž se promítly ambice rodu Lažanských. Oslava rodové kariéry patřila k oblíbeným námětům freskové výzdoby zámků, zvláště zachycující vojenské úspěchy na bojištích s osmanskou říší.
Panský stav ovládal přes polovinu Plzeňského kraje. Obraz šlechtických dominií naznačuje, že se v Plzeňském kraji ustálil v této době základ k velkým majetkovým celkům, které přetrvaly až do roku 1848. K nejbohatší šlechtě (nejen Plzeňska) patřili Černínové, starý český rod s původním sídlem v Chudenicích na Klatovsku, Kolovratové, Kokořovci z Kokořova, Lažanští z Bukové, Martinicové, na Klatovsku zakotvil v 18. století rod Palmů, který pocházel ze Švábska. Lamingenové z Albernreutu jsou rodem pocházejícím z Bavorska, který se v první třetině 17. století usadil v západních Čechách. Svobodní pánové Vunšvicové přišli do Čech z Dolní Lužice na počátku 17. století.
Silnou konkurencí domácí šlechtě byla nová aristokracie, která za své zásluhy ve válečném konfliktu získávala statky v českých zemích na úkor konfiskátů. Vojenská či diplomatická kariéra jejích příslušníků ve službách císaře jim přinesla šanci na získání majetku již během třicetileté války. K nim patřili Trauttmansdorfové, Löwensteinové (Löwenstein-Wertheim-Rosenberg) a řada dalších, kteří se – byť jen v jedné generaci – proslavili kulturním mecenátem. Jen letmý přehled vlastníků panství v Plzeňském kraji ukazuje na význam šlechty, která vedle církve byla hlavním promotorem umění, sloužícího za prostředek k rodové i osobní reprezentaci.
V Plzeňském kraji náležely do stavu královských měst Plzeň, Rokycany, Klatovy, Domažlice, Rokycany a Stříbro, v Prácheňském kraji královské město Sušice a také královská horní města Kašperské Hory a Rejštejn. Královská města byla feudálními vrchnostmi a vlastnila ve svém okolí četné vesnice. Královské a krajské město Plzeň bylo věrným katolickým městem. V Plzeňském kraji se nacházelo celkem osm velkých církevních panství a desítky panství a statků světských, v nichž byli zakotveni objednavatelé jedinečných barokních uměleckých děl. Hodnocení baroka jako doby mimořádně významné pro západočeskou kulturu je relativně mladého data. Při objevování jeho kvalit sehrálo významnou roli právě výtvarné umění a architektura, která dala vzniknout dominantám zdejší krajiny. Složitý proces vzniku a rozmachu barokní kultury v českých zemích se ukazuje být jedním z nejzajímavějších období středoevropských dějin a právě elity Plzeňska k němu přispěly nezanedbatelným podílem.
PhDr. Irena Bukačová